Poselství Kroužku Lásky a Světla - Zastávka u Brna, 12.ledna 2002
Hans: Jsme rádi, že jsme tady a jsme rádi, že vás přišlo tolik. Vyjeli jsme dnes ráno, cesta byla v pořádku a dobře jsme dojeli. Průběh odpoledne přenecháme Pánovi. Co teď budeme společně dělat?
Už jsme zpívali, budeme se společně modlit, přičemž ten, kdo bude mít potřebu sám něco říct, nechť to řekne. Pak budeme mít příležitost odpovědět na otázky. Myslíme si, že od posledně, co jsme tady byli, nějaké otázky určitě vyvstaly. Především však, a proto jsme se sešli, budeme hovořit o vnitřním slovu a pokud si to budeme přát, můžeme se ve vnitřním slově cvičit. A pak se může samozřejmě stát, že k nám bude Pán mluvit. Máte nějaké otázky? Půjdeme tedy do ticha, začneme a zaměříme se v nitru na Pána.
– – –
Milovaný spasiteli, Milovaný bratře Ježíši Kriste, naše srdce jsou plná radosti, že jsi nás pozval, abychom zde byli spolu. Otevíráme zeširoka svá srdce a záříme k Tobě svoji radost a lásku. Ty jsi zde a Tvým největším přáním je, aby Tvé děti přišly k Tobě, k srdci, aby našly cestu, která vede zpátky, aby se každý z nás stal láskou. Miloval jsi nás a říkal jsi nám, že jsme všichni děti nebes a že nebe je naším pravým domovem. A přišel jsi na tento svět, abys vzal každého za ruku. My radostně tvou ruku přijímáme a současně ti děkujeme za všechnu tvoji lásku. Jsi náš bratr a Bůh. Skláníme se před Tebou v hluboké úctě. Amen.
– – –
V Norimberku to děláme v kroužku tak, že si spolu povídáme. Možná bychom to mohli udělat tady také tak. Všichni jsme bratři a sestry, ve svém nitru se všichni známe. Můžeme spolu zcela upřímně a čestně mluvit.
Otázka: Může se pomoci lidem, kteří trpí po psychické stránce? Co pro ně mohu udělat? Jak jim pomoci, když nejsou přístupní? Jenom modlitbou?
Odpověď: Modlitba pomáhá vždy. Ale u psychicky nemocných by se mělo vždy odkázat na lékařskou pomoc, protože psychicky nemocný člověk není často schopen, když má např. deprese, vyjít z té díry sám. Můžeme se za něj modlit a také mu říct, že i Pán pomůže. Když se nemocný s důvěrou oddá do rukou Pána, tak mu Pán pomůže. Ale jak už bylo řečeno, je třeba odkázat na lékařskou pomoc. Často je to karmicky podmíněné, my nemůžeme do karmy zasahovat nebo jen velmi zřídka. A proto můžeme sice s Pánem pomoci, ale také lékařská pomoc je velmi důležitá. Psychická onemocnění jsou totiž velmi široce rozvrstvená a jen lékař ví, kterým směrem se onemocnění ubírá. Pokud to vůbec ví. Ale také lékaři rostou ve schopnosti pomáhat a získávají nové poznatky.
Mám příklad, proč je tak těžké pomoci. Jedna žena byla očividně posedlá více duchovními bytostmi. Kroužek byl požádán, aby této ženě pomohl. Sešli jsme se všichni, modlili se a ta nemocná žena byla při tom. Během modlitby mi bylo ukázáno, že ženě není možné pomoci, protože její muž, který vyvolával v jednom z minulých životů duchy, nachází nyní duchy ve své ženě. Tím, že teď bude pomáhat své ženě, napraví to, co se stalo v minulém životě. Pomůže nejen ženě, ale i duchům. Ten zážitek byl pro nás pozitivní, plný světla, protože duchovní bytosti po modlitbě poděkovaly. Ale jí nebylo možné pomoci. To byla karma.
Otázka: Když při modlitbě vidím, že se od člověka odděluje bytost, jakoby skřet, co to znamená?
Odpověď: Také zlé bytosti jsou naši bratři a sestry. A v modlitbě jim můžeme darovat přesto světlo. Myslím si, že je zásadní, abychom k nikomu nepřistupovali nepřátelsky. Jen s láskou. V tom příkladě, který byl před chvílí vyprávěn, to bylo obráceně; vůči ženě se přistupovalo s láskou, k duchům ne. A my jsme se v norimberském kroužku modlili jak za ženu, tak za duchovní bytosti.
Otázka: Je možné těm bytostem poděkovat za službu, kterou udělali, a poprosit je, aby šly tam, kde přinesou užitek?
Odpověď: Tyto bratry a sestry provázíme do světla. Upozorňujeme je na světlo. Říkáme jim, že jsou zde andělé: „Uchopte jejich ruce, a oni vás povedou z tmy do světla.“
Otázka: Nikoho nikam neposílám. Ale ta bytost se podívá a sama odchází. A když má v očích strach a ptám se, čeho se bojí, nikdy neodpoví a odejdou. Jen říkám, ať se učí lásce.
Odpověď: To je nejdůležitější: láska. Každá bytost je náš bratr, naše sestra, i když je sebetemnější. A my jim darujeme lásku a poukazujeme také na Ježíše Krista, který každou bytost spasil a vede do světla.
Otázka: Bylo by také možné, požádat bytost, aby se chovala v rámci (duchovních) zákonů?
Odpověď: To je trochu složité. Pro tuto bytost je důležité začít od začátku, prostě ji zahalit do lásky. Co se mi jeví jako zvlášť důležité, neměli bychom s těmito bytostmi – nechci aby to bylo špatně pochopeno – vyhledávat kontakt. To, o čem tady mluvíme, je situace, kdy nás něco takového potká, jak se máme chovat. To nastává nutně, když stále více rosteme v lásce a jste pozvolná jasnozřivější, pak nás potkávají takové bytosti. Ráda bych vyzvedla to, že pro nás platí spojit se s Pánem tak vroucně ve vnitřním slově, hovořit s ním, abychom nikdy nebyli sami. Pán bude vždy s námi. A co se stane, stane se vždy ve spojení s naším Pánem.
Otázka: Jedná se o styk s lidmi, kteří se pořád rozčilují. Jde o sousedské vztahy. Vždy k nim přistupuji s láskou, se světlem v srdci, ale ta odezva z jejich strany je zlá a už to trvá hodně dlouho, několik let.
Odpověď: Trvá to několik let, ale to není dlouho… Mám souseda, který spadl za války s letadlem. Ten se hodně rychle naštve. Bydlíme teď vedle sebe už třicet let a teď si rozumíme velmi dobře. Stále znovu láska, obalovat souseda do lásky a přistupovat k lidem přátelsky. I když je zlý, darovat lásku.
Otázka: Ale pro mě je 30 let moc.
Odpověď: Není to snadné, já vím. Zkoušela jsem se svým sousedem všechno, bylo to těžké. A přesto je krásné na konci života, když můžeme říct, jsme v pokoji, míru.
Otázka: Je otázka, zda mám mlčet nebo být uctivý, ponížený, mám ho zdravit?
Odpověď: Podle možností mlčet. Je to velmi těžké, ale zkusme stát nad problémem. Soused se naštval na něčem jiném, např. že prší. A teď přijdeš ty a jeho vztek padne na tebe, jen protože prší. To je ale zkouška. Ve skutečnosti vás potkává Pán. A ptá se svého dítěte, miluješ mě, i když jsem tak zlý? Nastavíš i druhou tvář, když ti dám facku. Já osobně mám tři děti, na ulici ležely věčně papíry od bonbonů, pořád něco, co by se dalo vytknout. Teď už je starý, je mu 86. A mám ho ze srdce ráda. Jeho žena zemřela, je úplně sám, jeho dcery bydlí daleko. A je jedno, jestli na cestě leží papírky.
Otázka: Stalo se mi ještě něco horší. Jedná se o víkendový dům. Stalo se to už třikrát. Přišli před měsícem, že jsem ukradl 15 polínek dřeva. On tam má tak 50 kubiků dřeva, já 60 kubíků. Jsou tři možnosti, buď to tam někdo krade (rybáři) a sousedi si myslí, že to kradu já, vymysleli si to, nebo chtějí naše sousedské vztahy úplně rozbít, znemožnit mě, protože se nemohu nijak bránit.
Odpověď: Jak bych to řešila? Patnáct jsem ti vzal? Tak tady máš třicet zpátky! Jestliže mám zlého souseda, mám se něco naučit. Je snadné milovat přátele, ale je těžké milovat nepřátele. Ale to je to, co Ježíš učil. Ale občas když je člověk naštvaný, Pán to promíjí.
-----
Rád bych se vrátil ještě jednou k tomu, co tady bylo řečeno. V životě nás potkává mnoho situací, kdy se ptáme proč. Nechápeme proč. A ve většině případů na toto „proč“ nedostaneme žádnou odpověď. Kdybychom tu odpověď dostali, často by nám vůbec nepomohla. Je ale jiná možnost, jak nakládat s takovýmito situacemi, které nás potkávají stále znovu. A o tom tady byla právě řeč. Vše, co nás potká, nám dává něco, co se máme naučit. Není důležité „proč?“, ale je důležité, abychom poznali, co se v té situaci máme naučit. A když se pak zeptáme „Co se mám naučit?“, pak odpověď nalezneme velmi často sami. A v tomto okamžiku můžeme začít pracovat. To platí téměř pro všechny situace života.
Řeknu vám příklad: Viděl jsem jednou člověka na vozíku, a on se ptal: „Proč se mi to stalo?“ a nenalezl odpověď. Pak jsem mu mohl říct: „Když ti teď Pán řekne odpověď ,Sedíš teď na vozíku, protože v minulém životě něco bylo‛, budeš pak spokojený? Řekneš pak ,díky bohu, teď je můj problém vyřešený‛?“ Pro něj je důležité, aby zjistil, co se na tom vozíku má naučit. To můžeme přenést na vše, co nás každý den potkává.
Otázka: Mám sousedku, která má muže a dvě děti. Ten manžel už léta pije, nepracuje a nedává jí peníze, ona živí rodinu sama. Už jsou tři roky rozvedení, ale stále žijí v jedné domácnosti. Teď se mu stal úraz, byl velmi opilý a spadl ze schodů. Leží v nemocnici v komatu. Ona je velmi nešťastná. Muž nemá nikoho jiného kromě tatínka, ale ten je duševně nemocný a starý člověk. Ta rozvedená žena a děti jsou jeho jediné příbuzenstvo, které by se o něj eventuálně mohlo postarat. Ona se nervově zhroutila, sama neví, co má dělat. Jak se má vůči němu zachovat, když je vlastně rozvedená, takže by s ním už neměla mít nic společného. Ráno mi volala, abych za ní na chvilku přišla, protože je na tom hodně špatně psychicky. Snažila jsem se jí pomoci tím, že se mu pokusí odpustit, že má zkusit zajít za bývalým manželem do nemocnice, jestli potřebuje přinést nějaké věci. Mám se do té pomoci nějak plést nebo to mám nechat tak, jak to je? Myslím, že spolu mají nevyřízené karmické účty, proto je ta situace tam tak špatná. Navíc ona není duchovně zralá, abych jí mohla říct, aby se za něj modlila.
Odpověď: Je těžké pomoci alkoholikovi. Alkoholik musí nejdříve dojít úplně na dno, aby dospěl k řešení „nikdy více alkohol“. To se teď tou nehodou může stát. A žena by mu s tím mohla pomoci. Předpokladem je, že opravdu, ale opravdu úplně opustí alkohol. Ale když se nemodlí za alkoholika žena, protože tomu ještě nerozumí, můžeš se za něj modlit ty a tohoto alkoholika vložit to rukou Pána. Můžete se modlit také v kroužku spolu. Síla společné modlitby je daleko větší, než když se člověk modlí sám.
Otázka: Snažím se podle nejlepšího vědomí a svědomí pomoci bratrům a sestrám. Někteří mají takovou euforii, že by každému chtěli pomáhat. Ale já jim říkám, že nemají svoji pomoc vnucovat, ale počkat, až jsou o pomoc požádáni. Ne každý o pomoc stojí. Říkám jim, ať se modlí. Já sama jsem až tak unavená, lidé jsou hodně nemocní, někdy je můj čas tak nabitý, že se ptám, jestli mi to za to stojí, abych jim věnovala tolik času, když podle toho stejně nežijí. Pořád jenom něco chtějí. Vzápětí mi ale přijde radostná zpráva, že se někdo pozvedl z těžké nemoci, kde lékaři neměli žádnou šanci. A to mi dá další sílu.
Odpověď: Jsi zde nosný nástroj pro Pána. Jestliže máš myšlenku, že nemocný nežije podle zákonů, tak přichází tento impulz také od Pána a máš pak nemocnému říct „Nehřeš více, jak řekl Pán“. Jestliže jsi úplně unavená, přiviň se k Němu, Ježíši zcela pevně. On kolem tebe položí ruku.
Otázka: Nedávno jsem přišla domů a jenom jsem si lehla a přišel mi obraz. Kornout a sypaly se na mě barevné kuličky.
Odpověď: A připlula ti energie? (Ano) Láska je jediná síla, které neubývá, když ji člověk rozdává, rozdává a ještě jednou rozdává. Naopak, lásky přibývá.
– – –
Ráda bych se vrátila k našemu vlastnímu tématu. Jak se vám vede, milí bratři a sestry, když vám říkáme, že náš Pán by chtěl mluvit s každým od „ty“ k „ty“? Když Pán říká „Pojď ke Mně“, „mluv se Mnou“, dokážete si to představit, že Pán mluví s každým? Neboť to je velmi důležité, že to připustíte a řeknete tomu své „ano“. Když dítě pochybuje o tom, že s ním Otec mluví, zavírá dítě bránu srdce. A Otec nemůže se svým dítětem mluvit. Otevřeme tedy svá srdce široce a řekněme „ano, Otče, tady jsem, ty jsi mě volal, já jsem Tě slyšel. Jsem tady.“ A když se takto jako dítě oddáme Otci, poproudí k nám myšlenky a budeme vědět, že je to Otec, kdo hovoří, kdo nás vede a dělí se s námi o radost. Radost, že dítě dospělo domů k Otci. Co na to říkáte?
Jedna sestra řekla: My se modlíme, prosíme a chválíme Boha. Věnujeme tomu dost času, zvláště když máme nějaký problém. Ale mnozí z nás si neuvědomí, že abychom toho Boha uslyšeli, že Mu musíme dát prostor. Jestliže se ztišíme a věnujeme ten čas ztišení, tomu soustředění, tomu nitru svému duchovnímu, Boha uslyšíme.
Renata: Chválíme Boha. Ale Bůh nás potkává rovněž jako Otec. A když připustíme, že Bůh je také náš Otec, budeme jeho děti, které pospíchají do náruče a jásají: „Otče u Tebe, doma“ Chci vyzvednout ten rozdíl: Boha chválíme, hluboce ho uctíváme, Otce jako děti milujeme. To je zcela rozhodující krok od víry k lásce. Bůh často mluví o lásce a jednou se nás zeptal „proč máte vyznání víry a nemáte vyznání lásky?“
J: Znám mnoho lidí, kteří tvrdí, že věří. Když přijdou se svojí nemocí, staví jako první do popředí, že jsou věřící. A já se ptám, proč mi říkáte, že jste věřící. Mě nezajímá, v které církvi jste. Láska neurčuje, zda jsi u evangelíků nebo katolíků. Ale uvědom si, že jsi dítě boží. A boží děti se nekastují. A pokud se chceš kastovat, zůstaň u své církve a tedy věřící ve slepé víře. Ale když si uvědomíš, že jsi boží dítě, nepotřebuješ mi zdůvodňovat, že jsi věřící. Protože pak nejsi věřící, ale milující. A milující spolu mluví.
Hans: Proto ta konkrétní otázka od Renaty, jak to chápete, jak vnímáte přímý rozhovor s Bohem? Máte nějakou zkušenost.
Blanka: Nemám žádnou větší zkušenost s vnitřním slovem. Vím, že pramen vnitřního slova popisují křesťanští mystici. Myslím, když člověk slyší vnitřní slovo, že už je duchovně zralý, vyvinutý. Jeho duše je z převážné většiny vyčištěna. Považuji se za začátečníka. Myslím, že se snažím „sdělovat Bohu své potíže“. Myslím, že mi odpovídá, takže se mi zlepšuje intuice a to právě v situacích, jak jsme si tady povídali, že se v nich člověk musí učit. Nemyslím, že každá myšlenka, která mi přijde, je přímo od Boha a já ji mohu přímo sdělit.
Renata: Dobrá možnost je psát si deník. Tak jsem začínala. Měla jsem starosti a problémy s dětmi, s domem, se psem. A teď opět důležitá věc: chodila jsem za Otcem jako dítě, ne jako věřící k Bohu, ale jako dítě k Otci. Moje střecha je netěsná, řekla jsem: „Bože, ty jsi byl přece tesař.“ A mnoho dalších problémů, auto je pokažené. A přicházely odpovědi. Zapisovala jsem je. Na konci rozhovoru jsem prosila Otce o odpuštění: „Odpusť mi Otče, že se svými světskými problémy k Tobě, se všemi svými starostmi a vší nouzí.“ Otec řekl: „Mé dítě, můžeš za Mnou přijít se vším. Jsem tvůj otec. Jestliže ke Mně přijdeš jako kojenec, odpovím kojenci. Přijdeš za mnou jako mé dítě, odpovím dítěti. Přijdeš-li jako dcera, odpovím dceři.“ Tím je řečeno, i když vůbec nejsme vyvinutí, jsme kojenci, Otec s námi hovoří. Hovoří se svým kojencem. Jestliže jsme vyvinutí, hovoří se svojí dcerou, synem. Není důležité, jestli jsme vyvinutí. Důležitá je pouze láska k Otci. Láska je most, po kterém putuje slovo od Otce k dítěti.
Blanka: Máš pravdu. Problém je potlačit ego a připustit dítě. V principu je to jednoduché.
Renata: Jestliže jsme děti, nejsme pyšní. Určitě jsme už v nitru zaslechli impulzy Otce. Ale v mnoha případech jsme se domnívali, že jsou to naše myšlenky. Protože jsme nevěřili v možnost, že Bůh vkládá něco do našeho srdce. Proto je tak důležité tuto možnost připustit, uznat. A pak mít odvahu toto slovo, tuto větu vyslovit. My v Norimberku se také učíme. Člověk si může myslet, že je to ve skupince těžké, ale opak je pravdou. Když to člověk dělá sám doma a teď čeká, co vznikne, tak nemá žádnou kontrolu, jestli to je mé slovo nebo slovo Otce. Když jsme ale ve skupince a všichni máme na srdci totéž, je naše společná síla daleko větší. A pak člověku připadne daleko snazší vyřknout, co máme na srdci. Co se může stát? Bude se někdo smát? Myslím, že ne. To je překážka, kterou musíme zvládnout. Když tento krok uděláme, řekneme tím Bohu: „Ano, uznávám, že jsi to ty, kdo ve mně mluví, a ne já“. A tím je učiněn první, zcela důležitý krok.
J: Můžeme také vidět obrazy, pocity. Když se oddáte do vnitřního srdce, je vám ukázána cesta, kterou máte jít. A také přichází lidé, kteří vám pomohou. A pak je ta radost dvojnásobná. Ale nesmíte spoléhat na někoho jiného, že on mi to řekne, on mi poradí. Pak jste stále v lidské v rovině a nejste oddáni Bohu. Stačí dvě slova, ale ať vyplynou z vašeho srdce, a ne dlouhé modlitby, které už před vámi někdo naprogramoval. Pak vstupujete na jeho životní dráhu. A jdete jeho cestou, ale to není vaše cesta, která může být diametrálně odlišná. Cesta jiného člověka nemusí být vhodná pro vás.
Renata: Cesta ve společenství je vždy na čas. To znamená, že nejlepší učitel je ten, který na konci už nemá žádné žádný. Protože všichni se stanou samouky. Je Otcovým nejvroucnějším přáním, aby s Ním jeho děti znovu mluvily. Jako to bylo v dřívějších dobách naprosto přirozené, např. u Adama a Evy. Toto společenství může být jen malou oporou pro každého dospět k „ty“ a pak dále putovat s Pánem. Což neznamená, že se pak už nesmíme scházet. Ve společenství můžeme vysílat velmi silné modlitby a můžeme tím učinit mnoho dobrého. Když se také říká: Kde se shromažďují dva nebo tři v mém jménu, tam jsem mezi nimi. Ale nemá být nikdo, kdo řekne, touhle cestou musíš jít. Jdeme jenom jednou cestou. A to je cesta v našem srdci s naším Pánem.
– – –
Modlitba: Ty jsi stvořitel, náš Bůh, náš Otec. Jsi život, bez tebe by nebylo nic. Tak jsi také život v každém z nás. Naše srdce jsou zeširoka otevřené pro Tebe.
JÁ JSEM ve vašem středu. Plný nekonečný lásky vás hladím po hlavě. Má otcovská touha do vás proudí. A směřují slovo nebo myšlenku do vašeho mozku. Mé dítě, vyřkni toto slovo nebo tuto myšlenku. Tím řekneš nahlas a jasně ve společenství tady své „ano“ Mi. A vnitřní slovo v tobě bude zrozeno, Mé dítě. Staniž se.
….
Milovaná dcero, vím o tvé hluboké vroucné lásce ke Mně. Pevně jsem položil svoji ruku kolem tebe. A tak spojeni putujeme po Zemi. Naplňuješ pověření, které jsi kdysi v nebi přijala. Přiviň se těsně ke Mně. A poproudí k tobě všechna síla, abys v lásce sloužila svým bratrům a sestrám a pomáhali jim a podporovala je v Mém jménu. A radostně jednou staneš s jásotem přede Mnou se slovy: „Otče, je dokonáno“. Odpovím Ti „Ano, Mé dítě, a nyní pojď domů na Mé srdce. A navždy a na věčnost. Amen.
…
Má milovaná dcero, také v tobě je touha. Přiviň se vroucně ke Mně a buď jako sněhová vločka, tak lehká a nechej se zavát větrem Mé lásky tam, kde jsi Mi slíbila sloužit. Nechej Mě s tebou mluvit od „ty“ k „ty“. A v ještě vroucnějším spojení s tebou mohu putovat k věčnému domovu. Amen.
…
Má milovaná duše, vytryskl v tobě pramen lásky a rád by se skrze tebe rozproudil. K blahu mnoha duší. Mým vroucným přáním je mluvit s tebou jako Otec se svým dítětem, a přivinout tě těsně k sobě a jít s tebou po tvé pozemské cestě v tomto vroucném spojení. Obracej se stále znovu ke svému nitru a slyš Mé milující „ty“. Amen.
…
Má milovaná dcero, je něco úžasnějšího než mluvit se svým otcem? Podala jsi mi ruku, nyní se mě chytni pevněji, mluv se Mnou od „ty“ k „ty“. Tvá touha po Mně v tobě tě přenese přes most lásky do tvé hluboce nejvnitřnější říše ducha, kde jsem přítomný. V tobě a s tebou mluvím. Důvěřuj, milované dítě. Amen.
…
Kráčela jsi mnoha mlhami. Cítila jsi se sama, a přece jsem ti byl tak blízko. Neboť věz, ty jsi mě volala, a dítě, které Mě volá, obejmu. A rád bych ho přenesl přes každou potíž, ale tolik je toho třeba se naučit, a proto je ještě tu a tam kámen na cestě, o který zakopáváme. Ale podívej, ve skutečnosti kráčíš po růžích, neboť tam, kde jdu spolu se svým dítětem, s tebou, jsou na cestě domů rozsypány růže. Nebuď smutná, když jsou ještě tu a tam starosti, ale raduj se z nádhery květů u tvých nohou, která symbolicky odpovídá tvé lásce ke mně. Cítíš teď moji milující blízkost, pojďme. Amen.
…
Víš, můj milovaný synu, cesta po Zemi je vždy poseta potížemi. Ale podívej, když otevřeš své srdce zcela zeširoka, zavítáš do vnitřní svatyně ke mně a tak jako dosud půjdeš plný důvěry, ale v ještě hlubším, vroucnějším spojení, uvidíš všechny těžkosti, ty kameny, o které zakopáváme, jako příležitost poznat. A zaraduješ se z toho. A podívej, prozařuji tě svým sluncem lásky, copak nejsi radostná, slunečná povaha? Pojďme spolu mluvit a oddej se v hluboké důvěře mému „ty“. A tvá cesta bude navzdory potížím slunečná, půjdeš svou cestou spojen se mnou. Chceš? Amen.
…
Mé dítě, cítíš teď moji blízkost. Tvé vnitřní bytí se se mnou raduje. Nechej své nitro, aby uchopilo celého člověka. A pociť také jako člověk ve Mně hluboké bezpečí. Hledal jsi mě a tvá touha tě nechala najít Mě, kterého miluješ. Pokud je to tvá vůle, řekni ve svém srdci „ano“. A spojeni poputujeme dále na tvé cestě po Zemi. A čím více se lásce otevřeš, tím víc bude moci skrze tebe láska proudit. Uslyšíš nouzi mých dětí a budeš s nimi hovořit, skrze slovo, které tebou nechám proudit. Budeš žehnat a léčit svojí rukou. Ale Má milovaná dcero, nyní je zapotřebí tak dalekosáhlé lásky, že ji můžeš dosáhnout jen tehdy, když se zcela oddáš mé lásce. A má láska, skutečně, bude moci skrze tebe proudit do nekonečnosti. Mluv se mnou od „ty“ k „ty“ a já tě povedu k této dokonalé lásce. Amen.
– – –